NOVÉ SRDCE

Dnes, v Americe devadesátých let, není zajisté démonická posedlost po­važována za žert. Všude v rodinách a na všech úrovních společnosti se usa­dil oprávněný strach; především obava o děti. A ve skutečnosti je málo ro­din, které by už tím či oním způsobem nebyly dotčeny satanismem. Dokonce i satanismem rituálním: ceremoniemi a rituály vykonávanými jednotlivci i skupinami praktikujícími adoraci Satana.

Z evidentních důvodů nevíme všechno o organizovaných satanských skupinách, nazývaných v USA konventy (convens), ale přesto ony rozsáhlé znalosti, které o nich máme, opravňují strach rodičů o jejich děti a jejich budoucnost.

Tak například víme, že v padesátce států Unie je nyní více než 8000 sa­tanských konventů. Víme, že ve všech velkých městech Ameriky se na více místech koná aspoň jednou týdně černá mše organizovaná těmito konventy. Víme, že členové konventů pocházejí ze všech profesí, samozřejmě i ze třídy politiků nebo kněžstva.

Víme i to, že existuje i určitá specializace. Například lze si vyvolit kon­vent heterosexuální nebo homosexuální, lesbický, pedofilní.

Víme také, že na mnohém gymnáziu kteréhokoliv důležitého města té­měř s jistotou najdeme skupinu mladistvých zapojených do rituálního sata­nismu. A přestože jsme málo informováni o užívání lidských obětí v rituál­ním satanismu, víme, že v jistých konventech je trestem pro toho kdo by se ho pokusil opustit, rituální trest smrti dýkou.

Je obtížné shromáždit důkazy týkající se lidských obětí, neboť v satanistických kruzích se likvidace mrtvol stala opravdovým černým uměním, užívajícím zpopelňovače a přenosné krematorní pece; a také proto, že např. u dětí - obětí nejsou žádné záznamy o narození nebo křtu - žádné stopy exi­stence: máme k dispozici četné přesné důkazy o tom, že tisíce dětí jsou zá­měrně počaty a porozeny, aby posloužily za oběti při satanistických rituá­lech.

V tomto ohledu si zaslouží zvláštní pozornosti případy dětských znásil­nění, tak charakteristické pro naši dobu. Ne proto, že by všechny tyto pří­pady měly původ v rituálním satanismu, ale proto, že rozšíření tohoto feno­ménu v Americe svědčí o tom, jak různé formy satanských činností ovlivňují všechny úrovně naší společnosti.

Ještě otřesnější je skutečnost, že v Americe devadesátých let se nikdo nenalézá daleko od nějakého centra, kde se praktikuje ta či ona forma ritu­álního satanismu. Satanismus se svým nevyhnutelným následkem - démo­nickou posedlostí - je součástí atmosféry, ve které žije dnešní Amerika.

Tato situace, jako dosud nikdy tak příznivá pro posedlost, je tak zřej­má, že je denně potvrzována experty psychologie a sociálních věd, kteří vět­šinou mají daleko k náboženským předsudkům.

Naše kulturní spoušť - jakýsi druh životní agónie bez cíle spojované s dominujícím sobectvím - se projevuje v rozpadu našich rodin; v rozvráce­ní našeho výchovného systému; ve vymizení veřejně uznávaných norem decentnosti ve vyjadřování, oblékání a chování; v životě našich mladých lidí všude deformovaném omračujícím násilím a náhlou úmrtností; těhotenství­mi v nedospělosti; v návyku na drogy a alkohol; v nemocích; v sebevražednosti; ve strachu. Lze ukázat, že Amerika je dnes nejvíce násilná ze všech tak řečených rozvinutých národů.

Rodiče proto mají všechny důvody k tomu, aby cítili, že se jich toto všechno bezprostředně dotýká. A zejména velké změny v podmínkách naše­ho života během uplynulých dvaceti let způsobují, že mladí lidé jsou pone­cháváni jakoby bez obrany proti rizikům posedlosti.

Jsou vychováváni stále více v atmosféře, kde morální kritika není už jen vyšlá z módy, ale je přímo zakazována, a tak plavou bez záchranného pásu v opravdovém moři pornografie. Ale nejen pornografie sexuální, ale i pornografie absolutně na sebe zaměřeného egoismu. Ať je to ve slovech ne­bo skutcích, dominující otázkou mladých generací je téměř vždycky toto: „Co můžete pro mne udělat?“ Co mohou pro mne udělat mí rodiče, přátelé, známí, moje vláda, moje země?…

Žel, jak jednotlivci, tak i jako společnost už nemáme vůli - a mnozí z nás už toho ani nejsou schopni - abychom na tuto otázku dali odpověď, která by mohla dlouhodobě uspokojit.

Taková kulturní spoušť je tím nejúrodnějším terénem, jaký si vůbec do­vedeme představit, kde příčiny posedlosti mohou zakořeňovat a rozkvétat s volností téměř bez hranic. To právě v tomto kontextu způsobuje satanis­mus - včetně satanismu rituálního - tolika rodičům oprávněný strach. Neboť to právě v tomto kontextu mohou být jistě děti lépe pohlceny starým nepří­telem našeho pokolení, tím, který podle slov svatého Petra v jednom z jeho listů „obchází jako řvoucí lev a hledá, jak by pohltil“.

Jednou věcí je popsat situaci, v které satanská aktivita kolem nás roz­kvétá, ale vedle toho je nutné jasným způsobem určit aspoň některé z vel­kých kulturních a náboženských faktorů, které se významně podílejí na tomto stavu.

A když se o to pokusíme, pak jen stěží se ubráníme závěru, že šíření ri­tuálního satanismu a obtížnost účinného boje proti němu jsou mezi jiným dány notorickou změnou ve smýšlení lidí církve. Vyjadřuji se k tomu jako katolický kněz a poukazuji na katolické biskupy a kněze…

Víra v Satanovu existenci a činnost činí nedílnou součást tradičního římského katolicismu a všech autentických forem tohoto náboženství.

Podle tajemné Boží prozřetelnosti má Satan určitou svobodu ve svádě­ní… A tak jak Satan si z jistých osob na tomto světě činí své adorátory a ot­roky, pokračuje ve své vzpouře proti Bohu.

Mimoto jednotlivci mu slouží i v tom, že svévolně kazí a získávají další osoby, aby ho adorovaly a sloužily mu.

Slovo adorace použité v satanistickém kontextu je opakem křesťan­ského významu. Podstatou křesťanské adorace je láska. Podstatou satanistické adorace je nenávist. Neboť svržený archanděl dnes zosobňuje na­prostou nenávist celé bytosti. Nenávist k životu, k lásce, ke kráse, k štěstí, k pravdě, ke všemu, co z lidské existence podle možností vytváří dobro. Satanistická adorace je celebrací vší této nenávisti.

Takto zhruba řečeno - toto je základní pojetí a chápání Satana a satanistického chování, jak ho křesťané měli odjakživa.

Od doby publikování Ďáblova rukojmí (v r. 1976) mužové církve - a na prvním místě hierarchie a kněžstvo katolické církve - odsunuli Satanovu exi­stenci do stejného zapomnění jako katolické a křesťanské učení o peklu, an­dělech, očistci, osobním hříchu a základních svátostech jako je zpověď a eucharistie.

V tomto směru bývala katolická církev považována za kotvu. Když se tato kotva ztratila, všechno se rozbředlo. Protože v katolické hierarchii jsou četní ti, kteří už tuto víru nepřijímají a neučí, schopnost oponovat satanis­mu se povážlivě oslabila.

A tak naopak víra, že Satan vůbec neexistuje, se pro něho stala úžas­nou výhodou, které dosud nikdy takto nemohl využívat. Je to absolutní ka­mufláž. Nevěříme-li ve zlo, stáváme se vůči němu bezbrannými. Nevěřící je beze zbraní. Nepřijímá-li vaše vůle existenci zla, přestáváte být schopni mu vzdorovat. A ti, kteří nemají schopnost vzdorovat, stávají se vybranými ter­či posedlosti.

Zatímco kdysi výrazně převažoval praktický vliv velkého množství vě­řících kněží, dnes se naopak na nás na všech - věřících i ateistech - projevu­jí praktické důsledky jejich nevíry. Ve farních kostelech a školách je otázka pekla pomíjena, a stejně tak se nemluví ani o hříchu.

Toto však ponechává křesťana při konfrontaci se zlem, které život při­náší každému z nás, zásadně nepřipraveného.

Ale to nejdramatičtější a nejbezprostřednější zlo, které z takové nevě­domosti vyplývá, zasahuje opravdové oběti posedlosti, jednotlivé oběti osob­ního zla, po tisících.

Ve společnosti je to výhradně církev, která drží autoritu a disponuje nápravnými prostředky k čelení tomuto tak zřejmému zlu. Popírají-li však oficiální představitelé, tímto základním úkolem pověření, toto poslání círk­ve, obracejí-li se zády i ke svědectvím Písma Svatého o Kristu vyhánějícím démony, považují-li tato vyprávění za nadsazená a za pouhý literární žánr, pak skutečné oběti démonické aktivity jsou ponechány bez naděje…

Jestliže otcové církve už nevěří, pak tyto oběti posedlosti se nemají ke komu obracet. Nemají už místo, kde najít pomoc, kterou potřebují a na kte­rou mají právo…

Jenomže potom spojí-li se skutečná posedlost se zoufalstvím, vede to za­jisté k tomu nejhoršímu druhu šílenství, ne-li ke smrti. Je to strašlivé od­souzení. Ale je přinejmenším stejně strašné, že muži, jejichž posláním je věřit a konat nadále vše, co církev držela od svého počátku, opustili ty, kterým údajně slouží v Kristově jménu…

I z této krátké stati si můžeme učinit představu o hlubokém rozkladu všech společenských a duchovních hodnot v zemi, která chce stanout v čele celého světa a stát se jeho vůdkyní, a současně si položit otázku, kam by svět pod takovým vedením dospěl.

Zamysleme se i nad druhým problémem, který tato stať přináší, a to nad všeobecným ochabnutím víry v hřích, existenci pekla, démonů, Satana, svázanosti s ním a posedlosti, a tedy i ke znevažování exorcismu. Ověřujme si, co se o těchto věcech včetně provádění exorcismu soudí u nás. K oběma problémům se ještě hodláme vrátit.

Podle Le Cep N° 11-12 přeložil a komentoval

- fp -