Nové poslání Evropy
Dávno jsou za námi doby, kdy dobyvateli zemí byli vojevůdcové, státníci, králové. Dnes jsou to banky, podniky, firmy, průmyslové skupiny, které si budují své složitě propletené sítě po celém světě a postupně se ho zmocňují. Dnes už vlastně neexistuje politická moc ve starém slova smyslu, ale především moc ekonomická, finančnická, která nastoupila na její místo. Co se dobývalo kdysi mečem, dnes se dobývá penězi.
A tak pravými pány světa nejsou už ti, kteří jsou k tomu voleni a kteří jsou u politické moci v jednotlivých státech, ale gigantické mezinárodní podniky, jejichž nitky se většinou sbíhají v USA a z nichž 200 takových firem pokrývá v mnoha státech veškerou ekonomickou činnost počínaje bankovnictvím a konče zemědělstvím.
A politikové? Vidíme to v praxi: Národní státy jsou ponižovány, popírány, jejich pravomoc obcházena, posmívána. Ekonomická supervelmoc si suverénně kupuje všechno, co jí stojí v cestě.
Moc USA v dnešním světě po rozkladu komunistického bloku je ve světové ekonomii a kultuře přímo drtivá, vždyť hrubý národní důchod USA ve výši 9000 miliard dolarů v roce 2000 činí 29 % světové ekonomie.
Američané si tedy osobují právo vést svět. A Američané jsou skutečně přítomni všude. Vetřeli se do role světového četníka a hrubě a nespravedlivě zasahují svou vojenskou supertechnologií všude, kde je to v jejich zájmu.
Dokonce si dnes osobují právo určovat světovou morálku. Zde je: Od konce studené války snížili pomoc nejchudším zemím třetího světa na méně než polovinu. Odmítají podpisovat vojenské smlouvy zajišťující bezpečnost světa, např. smlouvu o úplném zákazu nukleárních pokusů z r. 1999, snižují význam OSN, nedodržují chartu NATO, mezinárodní právo, chartu Spojených národů.
Jejich národním mesianismem je globalizace světa pod jejich patronátem a nadvládou. Globalizace, tedy zprimitivnění, znekulturnění, zproletarizování celého světa.
Na celém světě je tomuto mocenskému úsilí často kladen houževnatý, dalo by se říci, že sebezáchovný odpor. S největšími překážkami se Američané setkávají v samotné západní Evropě, a to už zejména proto, že světové zednářské lóže, uskutečňující utopický program mondializace světa, v této věci nemají jednotný názor: Evropské lóže si představují Evropu bez Američanů - tento program svého času prosazoval zejména generál de Gaulle, shrnující ho do hesla „Evropa od Atlantiku po Ural“, zatímco americké lóže se snaží Evropu změnit v jakési evropské USA pod svým vlastním vedením.
Proč právě na Evropu se soustřeďuje ta největší pozornost všech globalistů, a právě zde se vyvíjí ke „sjednocení“ to největší úsilí? Protože právě Evropa je klíčem k osudu celého světa. Výstižně to konstatuje např. francouzský ekonom Marc Rousset ve své protiamericky zaměřené knize z roku 2001 „Les Euro - ricains“ - „Euro-ričané“: „Navzdory všemu zdání hlavní starostí USA není ani Čína, ani Rusko, ani musulmanský svět, ale především kontinentální Evropa. Osvobodí-li se Evropa z jejich poručníkování a upevní-li svou vlastní suverenitu, USA ztratí svou kontrolu světa… takto kontinentální Evropa ve svých rukou drží jeho osud. Evropané si to neuvědomují, zato Američané ano.“
Ve světě je sice mnoho ohnisek napjetí, nepokojů, sporů, konfrontací, ale jejich ústředním bodem, kde je sváděn ten nejúpornější a největší boj, je Evropa. To ona se stala bojištěm dvou světových válek, to ona je dnes hlavním cílem mondialistických snah, které její historicky tak slavný a významný kontinent touží přeměnit v pouhou zónu volné výměny zboží, obyvatel a turistických požitků.
Vždyť právě dnes, jako snad dosud ještě nikdy, je ve srovnání s šířící se americkou antikulturou patrno, jako by se celé dějiny lidstva, celá jeho tradice, kultura, hodnoty ducha slévaly zde, zde byly soustředěny a zde dosud i hájeny.
Je to Evropa, která se stala nositelkou a šiřitelkou křesťanství, to právě její státy byly vybudovány- a to všechny bez výhrad - na křesťanských základech, na krvi mučedníků, úsilím velkých apoštolů národů. To Evropa vytvořila svou křesťanskou kulturu, která mocností, krásou a vzletem ducha předčila všechna díla lidských rukou, která do té doby byla vytvořena.
To Evropa načrtla první vzor pro univerzální Kristovu republiku, jejímiž členy se měly stát všechny křesťanské národy, to odtud byl evangelizován celý svět.
To Evropa nesla a dosud v sobě stále uchovává tento obrovský duchovní náboj; ale právě z něho mají mondialisté největší strach, a proto se ho snaží všemožně zadusit. Evropa nebyla vytvořena vyvražděním domorodých obyvatel, jak to učinili Američané ve své zemi, ale postupnou evangelizací a včleňováním všech pohanských zemí do jediné rodiny evropských národů. „Politikou Karlovců francké říše nebylo dobývat a pokořovat, ale sjednocovat křesťanský svět a chránit ho, „ píše anglický dějepisec Christopher Dawson ve své knize „The Making ofEurope“ - „Vytváření Evropy“ a dodává k tomu: „Karolinská doba dala křesťanství tradici theokratické monarchie s posvátným charakterem, daným posvátnými rity korunovace a pomazání. Král byl přirozeným spojencem církve a mezi biskupy a v klášterech nacházel hlavní základy své moci.“
Toto jsou základy Evropy.
Právě tyto základy se Američané snaží zničit ekonomickým svázáním Evropy a vnucením svého pojetí života, jehož božstvem je dolar a náboženstvím konzumní materialismus, jak opět výstižně shrnuje už zmíněný Marc Rousset:
„Žijeme tedy ve světě fascinace penězi, kde základem je zákon konzumu, dolaru a Wall Streetu. Peníze, které během staletí žily společně s velkým počtem jiných hodnot, dnes vládnou téměř samy. Prvenství ekonomie, kult zisku a peníze jako král jsou základem oné »american way oflife« - amerického způsobu života. Zisk musí mít vždycky přednost před vlastními ryze lidskými činnostmi, a tak se země má stát už jen prostým zbožím.“
Jenomže čím to vlastně Američané Evropu dobývají a co to do ní importují? Co jí vnucují? Podívejme se na to zblízka a bez předsudků.
Je možno vůbec trvale přeměnit lidskou společnost v pouhé tržiště požitků? Je možno trvale uplatňovat materialistické pojetí života?
Takového stavu věcí se děsí i samotní ekonomové. Vždyť nic není vrtkavějšího a labilnějšího než právě ekonomie, je-li jí ponechána volná ruka. Není ničím jiným než přeludem, oním příslovečným obrem stojícím na hliněných nohách. Je-li společnost postavena výhradně na ekonomických vztazích, penězích, zisku, dorána se může prosperita rozplynout, jak tomu bylo už ve dvacátých letech.
Vždyť stačí neklid v zemi, anarchie či revoluce - a všechen blahobyt se rozsype jako onen obr s hliněnýma nohama. Stačí jeden promyšleně krutý teroristický útok, jak jsme právě viděli, a sebejistota je ztracena.
Toto si uvědomuje celá řada starších i současných ekonomů a pro nás bude poučné, srovnáme-li, co o tom oni sami soudí.
Tak už slavný francouzský ekonom Francois Perroux konstatoval, že „každá kapitalistická společnost funguje pravidelně jen díky tomu, že v ní existují společenská odvětví, která nejsou pronikána ani oživována duchem peněz a hledáním co největšího zisku. Když politik, voják, úředník, kněz, umělec, vědec jsou ovládáni tímto duchem, společnost se hroutí a všechny formy hospodářství jsou ohroženy.“
Stejně tak soudí i další francouzský ekonom Maurice Allais, upozorňující, že za těchto podmínek se liberálně humanistická společnost proměňuje ve společnost lhostejnou, vše dovolující, manipulovanou, slepou: „Ve skutečnosti vidíme, jak se rozvíjí divoký a nezdravý kapitalismus. Ve jménu pseudoliberalismu a šířením nepořádků se postupně rozrůstá jakýsi druh všedovolujícího mondialistického bodláčí. Ale přitom se zapomíná, že tržní ekonomie je pouhým nástrojem, který nesmí být oddělován od svého institucionálního a politického kontextu.“
Totéž potvrzuje i americký ekonom Amarthya Sen, podle něhož moderní ekonomie musí mít dvě komponenty - mechanickou a etickou. Trh bez této etické komponenty přestává být trhem.
Ale Marc Rousset jde ve své analýze ještě hlouběji. V těchto poměrech vidí vnitřní rozporuplnost, slabost a prohnilost režimu, který dává volný průchod těmto nebezpečným tendencím, a tak ukazuje, že právě ony jsou počátkem jeho zániku, jeho autodestrukcí. Sledujme jeho vývody pozorně: „Společnost pánů a vládců světa skrývá sama v sobě svou vlastní slabost. Přechází či spíše se vrací k onomu anarchickému kapitalismu 19. století, neboť sociální nerovnost narůstá dnes nebývalou měrou. Tak dochází k ekonomické, politické i kulturní diskriminaci stále většího podílu obyvatel a souběžně i k nárůstu násilí a kriminality. A tak je dnes 1,8 milionu Američanů za mřížemi, což je 1% dospělého obyvatelstva a 5-6 krát větší podíl, než je tomu v evropských zemích.“
Často se dnes hovoří o bídě obyvatel třetího světa. Ale tak jak postupuje proces ekonomické globalizace, dochází i v bohatých zemích k závažnému a nikým nepředvídanému fenoménu ochuzování širokých vrstev obyvatel a současně k závratnému růstu bohatství stále menších skupin. Tato vlna postupující pauperizace začíná zachvacovat především samotné USA.
Marc Rousset proto upozorňuje, že „mondializace ekonomie poskytuje sice úžasné zisky několika privilegovaným seskupením, zájmy těchto skupin však nejsou totožné se zájmy celého lidstva. Taková překotná a anarchistická mondializace všude rozsévá jen nestabilitu, nezaměstnanost, nespravedlnost, nepořádek a bídu všeho druhu, takže pro všechny národy se začíná jevit jako nevhodná.“
Rousset uvádí, že tento proces destabilizace lze nejlépe pozorovat v samotné Americe. Během posledních 20 let se zde zisky soustředily do rukou stále se zmenšující části obyvatel, takže dnes 2,7 milionu nejbohatších Američanů, představujících 1 % obyvatelstva, vládne příjmy, které jsou celkovým příjmem 100 milionů nejchudších obyvatel, tj. 38 % obyvatel. U pětiny nejchudších obyvatel přitom za posledních 20 let příjmy poklesly, a to velmi výrazně.
Marc Rousset je Francouz, a tak bychom mohli říci, že situaci vidí jednostranně, zaujatě. Porovnejme tedy, co o ní soudí samotní Američané:
Tak novinář Michael Lind v knize „The Next American Nation“ - „Příští americký národ“ - (1995) posměšně hovoří o vývoji ala Brazílie, kdy Amerika se stane „anarchickou feudální zemí vyspělé techniky, ale kde bude existovat jen malé souostroví privilegovaných bělochů uprostřed oceánu bílých, černých i hispánských ubožáků“.
Nu a dokonce i pro Roberta Reicha, bývalého Clintonova ministra práce, „americký zázrak je pouhým zdáním: náš výchovný systém se hroutí, 44 milionů Američanů nemá žádné sociální zajištění a rozdíly mezi příjmy rok od roku vzrůstají.“
Byly sice vytvořeny hromadné pracovní příležitosti, jenomže drtivá většina dnešních zaměstnání nesnese srovnání se zaměstnáními dřívějšími, relativně stálými a dobře placenými. Od roku 1973 koupěschopnost amerického pracujícího neroste, protože většina nově vytvořených zaměstná-ní je špatně placena. Obyčejní pracující mají většinou dvě, dokonce i tři zaměstnání, a stává se, že pracují i 16 hodin denně! Předchozí nezaměstnanost je tak vystřídána nadměrnou zaměstnaností, nutící pracovat i ve volném čase, takže délka pracovní doby neustále roste. Oproti roku 1973 dnes musí americký pracující, chce-li udržet svůj životní standard, za rok odpracovat navíc 245 hodin. Tak se americký model vrací kamsi do počátků kapitalismu.
Odbory ztratily úplně význam - v soukromém sektoru je odborově organizováno jen 10 % pracujících a právo na stávku je stále více znevažováno. Poplatky za lékařské služby vzrůstají.
A výchova: Tři čtvrtiny desetiletých žáků z neprivilegovaných čtvrtí dosud neumějí číst ani psát a v 17 letech každý sedmý Američan je označen za analfabeta.
Všechny tyto problémy se šíří i do Anglie, věrného amerického vazala. Tony Blair se zděsil ministerských průzkumů z roku 1997, kdy se zjistilo, že 12 milionů osob, tj. téměř čtvrtina obyvatel Anglie, žije v chudobě. Za 2 roky nato takových zchudlých Angličanů bylo už 14,5 milionu! Čtvrtina obyvatelstva si nemůže dovolit aspoň 3 jídla denně, dostatek oděvů a rozumně vyhřátý byt! 22 % dětí si nemůže dovolit trávit prázdniny mimo místo svého bydliště. Zato v roce 1999 ředitelé velkých britských podniků měli platy vyšší o 21 %.
Nuže, co z toho můžeme usoudit?
Čítá-li první ekonomická mocnost světa 65 milionů chudáků, jak efemerní je její leadership! Ostatně jen v USA se můžeme dočíst, že po něm touží celý svět. Všude jinde se spíš hovoří o americké aroganci, primitivnosti, antikulturnosti a jednostrannosti. Plně platí, co o USA kdysi prohlásil slavný francouzský politik Georges Clemenceau: „USA jsou jedinou zemí, která od barbarství přešla rovnou k dekadenci, zapomínajíc na etapu civilizace.“
Proti takovému novému světovému pořádku pozvedá hlas i nejeden Američan: Tak Patrick Buchanan v knize „A Republic, not an Empire“ –„Republiku, ne impérium“ (1999) požaduje, aby místo světovlády USA byla raději vytvořena lepší Amerika. Jak zde nepřipomenout slova Alexandra Solženicyna, který svého času ve svém slavném „Dopisu vládcům Sovětského svazu“ totéž prohlásil o bývalém SSSR? Nejdou Američané v sovětských šlépějích?
Ano, stačí docela málo a kolos stojící na hliněných nohou, se dorána rozsype…
Především je třeba rozbít ono příslovečné zlaté tele. A připomeneme -li si onu známou starozákonní epizodu, (Ex 32-33) nemůžeme být pesimisty. Tehdy, zatímco Mojžíš rozmlouval na hoře Sinaji s opravdovým Bohem, si nedočkavý lid postavil boha podle svých vlastních představ. Kolik zlatých náušnic muselo na tu sochu tenkrát padnout!
Bůh chtěl s izraelským národem rázně skoncovat, ale Mojžíš ho uprosil. Socha byla rozbita, lid prosil Boha o odpuštění a situace hrozící katastrofou byla zachráněna.
A dnes? Přestaneme-li být fascinováni penězi, hmotnými statky, požitky a vrátíme-li se k Bohu, i my katastrofu pomůžeme odvrátit, nebo aspoň zmírnit.
Nedejme se sjednotit penězi, euroměnou, dolarem! Nic není na světě vrtkavějšího než ony, a to zejména tehdy, vymkly-li se všemu etickému hodnocení.
A nezapomeňme: Aby bylo možno vybudovat křesťanskou Evropu, musel padnout Starý Řím se všemi svými požitky, bohatstvím, přepychem, radovánkami. Nová Evropa nemůže být jiná, než opět křesťanská.
A byť se síly Zla spojují, aby ji zničily, Evropa zvítězí, vždyť navzdory všemu to právě z ní vychází veliká vlna druhé evangelizace světa.
Až po své veliké očistě nalezne opět svou víru a staré křesťanské základy, postaví na nich Nový svět jako rodinu svobodných křesťanských národů.
A právě to je nové poslání Evropy.
-fp-