Mladý člověk na mladé zemi
Teorie evoluce je stavba sice velmi důmyslná, ale přesto nepevná, ba chatrná a zatéká do ní ze všech stran, shora i zdola, neboť je poslepována ze vzájemně k sobě nepadnoucích částí, což je zamaskováno křiklavě natřenou fasádou s reklamními slogany zaslepujícími oči a snažícími se přesvědčit i rozum. Jenomže soudná úvaha musí jít za toto zdání a povrchní nátěr. Žel, jak málo lidí to dnes činí, a tak žijeme v jakési realitě naruby, vylhané, neskutečné, pokřivené.
K největším nedostatkům, jež se evolucionisté marně snaží zamaskovat, patří skutečnost, že nikdy nebyly nalezeny žádné vývojové mezičlánky mezi jednotlivými druhy, mezi „vývojově nižšími a vyššími organismy“. Charles Darwin, ostatně pouhý vědecký amatér - absolvent teologické fakulty, pevně věřil, že mezičlánky najdou v budoucnu archeologové. Nenašli je.
Nikdo nenašel mezičlánky mezi nižšími a vyššími živočichy a navzdory všemu hledání nebyl nalezen ani mezičlánek mezi „primáty“a člověkem, nebyl nalezen ostatně ani onen primát, taktéž pouhý výtvor evolucionistické fantazie.
Člověk svým nejstarším předkem
Spojovací článek mezi opicí a člověkem ležel v hlavě zejména německému přírodopisci Ernestu Haeckelovi, který pro něj vymyslel název „opočlověk - Pithecantropos (řecky Pithécos - opice, antropos - člověk).
A když zde už jednou název byl, musel se teď pro něj v terénu najít originál. Našel se v roce 1856 v Neanderově údolí u Düsseldorfu, v malé jeskyni.
Nález časově zapadal do doby zveřejnění Darwinovy slavné knihy „Původ druhů“, a tak přívrženci evoluce v tomto nálezu spatřovali onoho hledaného Haeckelova lidoopa.
Opravdový rozruch tento „mezičlánek“ způsobil však až na počátku století, kdy byl zveřejněn seriál kreseb, kde byl neadrtálec zpodoben jako primitivní tvor porostlý srstí a kráčející napolo jako opice, jak to ostatně známe z četných fantastických kreseb tohoto druhu rozšiřovaných dodnes.
Jenomže mezitím bylo objeveno mnoho dalších kosterních nálezů a jejich srovnáváním a zhodnocením bylo ve vědeckém světě jednoznačně uznáno, že neandrtálec vykazuje nepochybnou podobnost s dnešním člověkem - a dokonce má větší kapacitu lebky než my. Bylo tedy třeba hledat opočlověka jinde. Chopil se toho mladý lékař holandské armády Eugen Dubois, který začal kopat na Jávě. Skutečně zde našel několik kosterních fragmentů a z různých nálezů uměle zkonstruoval svého pitekantropa, který měl posloužit za hledaný mezičlánek místo zamítnutého neandrtálce.
To byl objev, na který evolucionisté čekali. „Přesný“ model pitekantropa lidoopího vzhledu byl dokonce vystaven na světové výstavě v Paříži v roce 1900.
Nicméně Dubois byl po delší době ze svého podvodu usvědčen, a tak i tento „mezičlánek“ ztratil vědeckou podporu.
Je však pozoruhodné, že přesto oficiální evolucionistická propaganda nikdy docela nepřiznala, že jde o prokázaný podvrh, a tak pitekantrop dodnes mezi jiným krášlí i předsádky biologických učebnic našich dětí, kde hrdě v polovztyčené poloze stojí na stupínku mezi opicí a člověkem.
Evolucionisté nicméně hledali dál, a tak byly učiněny další „objevy“.
Těsně před první světovou válkou to byl tzv. člověk z Piltdownu, anglického městečka u Hastingsu. V roce 1912 zde Charles Dawson vykopal „nejstaršího Angličana“a ihned pozval své přátele - londýnského konzervátora Smitha-Woodwarda a kněze evolucionistu Teilharda de Chardina. Všichni společně vykopali ještě několik pozůstatků, které ve vědeckém světě vzbudily velký rozruch. Konečně byl tedy nepochybně nalezen chybějící mezičlánek! Jejich Eoantropus Dawsoni kraloval v odborné literatuře po čtyřicet let; za tu dobu bylo o něm zveřejněno přes 100 vědeckých pojednání!
Pak i tato věc skončila velmi trapně, když v roce 1955 J. S. Weiner zveřejnil publikaci, v níž prokázal, že ve skutečnosti se jedná o obratné padělky pocházející z moderní opice. Byly připraveny správcem muzea v Hastingsu, který podplatil jednoho z dělníků - a ten „nálezy“ pohotově podstrčil. Správce muzea tak chtěl zesměšnit svého slavného londýnského kolegu.
I sám Teilhard de Chardin si utržil ostudu, nicméně mezitím se už pustil do dalšího, opět nepříliš slavně skončivšího dobrodružství. V letech 1921 - 36 se spoluúčastnil na antropologických vykopávkách u Pekingu, kde bylo objeveno ve staré zřícené jeskyni množství kostí z různých zvířat. Chardin z nich složil opočlověka, kterého nazval sinantrop.
Kolem sinantropa se rovněž udělalo hodně rozruchu, střízlivý pařížský ředitel antropologického muzea M. Boule však celý případ rozuzlil velmi prozaicky: Jeskyně sloužila tehdejšímu člověku pouze k odhazování kuchyňských odpadků, a proto se zde nalezly rozdrcené kosti mnoha zvířat - slonů, antilop, velbloudů - a mezi nimi i opic, oněch Chardinových sinantropů, které tehdejší člověk také pojídal.
I sinantrop se dosud vyskytuje v odborných příručkách, ale je přece jen odsouván stranou, přinejmenším jako tvor silně podezřelý a vlastně výhradně opičího původu.
Souběžně byly učiněny objevy v jižní Africe, kde od roku 1924 několik antropologů nacházelo různé fosílie opicích pozůstatků, přezvaných australopithecus tj. opice jižního světa. Nálezům tehdy nebyla věnována větší pozornost, protože odborný svět měl svého pitekantropa, eoantropa a sinantropa. Jenomže když tyto nálezy jeden po druhém odpadaly, pustili se vědci do hledání opočlověka v Africe.
V roce1959 proto Louis Leakey svůj starší nález opičího australopi
teka z roku 1937 předvedl v novém - polidštěném oděvu a nazval ho zinjanthrop. A protože nález pochází z horniny datované oficiálně stářím milion 700 tisíc let, předchůdce dnešního člověka rázem zestárl.
V šedesátých a sedmdesátých letech byly v Africe podniknuty další vědecké výzkumy. Ty potvrdily, že onen australopitek skutečně existoval, ale nebylo ho možno pro jeho výhradně opičí vzezření zařadit jako bez prostředního předchůdce člověka. Přesto i tento mezičlánek byl pohotově včleněn do genealogického stromu evolucionistů.
Potom však v roce 1973 došlo k nálezu, který všechny tyto teorie dočista zvrátil. Přičinil se o to Leaky-syn, když mezi rozptýlenými opičími zbytky tátova australopiteka vykopal opravdovou lidskou lebku! A k tomu oficiální datovací metoda ukázala stáří 2,6 milionu let!
Od těch dob se podobné nálezy začaly množit. Např. v roce 1978 byla v Etiopii objevena dokonce celá rodina skutečného člověka - Homo Sapiens, která zřejmě prchala před velkou záplavou. Datování ukázalo dokonce 3 miliony let.
Kosterní nálezy byly zpravidla doprovázeny i primitivními kamennými nástroji a četnými zbytky zvířat - slonů, nosorožců, koňů, prasat, drobných savců, opic včetně onoho australopiteka, který tehdejšímu člověku také sloužil za potravu.
Ze všech těchto nálezů vyplývá, že nikde na světě nebyl nalezen přechodný článek mezi opicí a člověkem. Nejstarším předkem člověka je tedy člověk.
Člověk žil na Zemi odjakživa
Podle evolucionistického scénáře se člověk - Homo Sapiens na zemi objevuje až na konci „vývojového cyklu“ - ve čtvrtohorách, asi před 150 - 200 tisíci lety. Jeho nejstarším typem byl údajně člověk neandrtálský, rozšířený po celém světě zejména před 120 tisíci lety a vymizevší před 35 tisíci lety. Před 30 tisíci lety se objevil člověk kromaňonský, k jehož potomkům patříme i my.
Jenomže toto všechno je opět jen pouhou teoretickou smyšlenkou, zatímco objevy v terénu nám prokazují něco docela jiného. Už Leaky-syn objevil člověka podle oficiálního datování starého 2,6 milionu let! Jeho nález není ojedinělý. Stejně stará je i lidská čelist z anglického Foxhillu, a vlastně už od druhé poloviny 19. století se začalo přicházet na takové nálezy, ale evolucionisté je opomíjeli a jejich publicita byla znemožňována.
Tak například už v roce 1868 profesor Guiseppe Ragazioni, geolog z povolání, nalezl v pliocénních vrstvách Castenedolo u Brescie lidskou lebku zaplněnou úlomky korálů spojených modrozeleným jílem, načež na témže místě nalezl i hrudní koš a končetiny, v roce 1880 pak dokonce úplnou kostru. Nalezená lebka anatomicky odpovídá lebce dnešní ženy. Nálezy jsou staré 3 - 4 miliony let. Tak se člověk dostal až do třetihor, kde oficiálně podle evolucionistů neměl co dělat, protože to byla éra vývoje savců a ptáků.
Takových třetihorních nálezů, které samozřejmě oficiální evolucionistická věda zamlčuje, je velké množství. Patří sem nálezy ze Švýcarska, z Francie, z kalifornské Sierry Nevady, jakož i proslulá lebka z Caraleras. Ve vrstvách starých několik milionů let bylo nalezeno i velké množství pracovních nástrojů a nářadí.
Tak například J. H. Neale při prorážení tunelu v Kalifornii nalezl ve štěrkové vrstvě staré 33 - 55 milionů let velké množství 30 cm dlouhých oštěpových hrotů, provedených v tmavém kameni, a k tomu i malý kamenný hmoždíř o průměru 10 cm s pěkně modelovanou paličkou.
Jiná palička byla nalezena geologem Clarencem Kingem rovněž při prorážení tunelu, v lokalitě Table Mountain ve vrstvě štěrku staré 9 milionů let. A dokonce v Texasu ve skalní vrstvě z epochy křídy, tj. staré 130 milionů let, bylo nalezeno železné kladívko s dřevěným, částečně zuhelnatělým topůrkem. Ale to už jsme se dostali do druhohor, kde podle evolucionistického scénáře měly existovat jen žáby, mloci, mlži a plazi.
A veleještěři, jimž údajně druhohorní epocha patřila. O tom svědčí v texaské lokalitě Paluxy-River otisky bosých lidských nohou v geologické vrstvě starší křídy, odhadované na 100 milionů let, a v arizonských lokalitách Kayenta dokonce ve vrstvě starší jury staré dokonce 200 milionů let. Ve všech těchto lokalitách byly vedle otisků lidských nohou zároveň objeveny i otisky tlap dinosaurů, jejichž současníkem člověk tedy nutně musel být!
Stopy lidských nohou a lidské činnosti byly však nalezeny dokonce i v epoše karbonu, kdy vznikalo kamenné uhlí, tedy v prvohorách, např. v amerických státech Pennsylvania, Missouri a Kentucky. V blocích uhlí po jejich rozbití byla nalezena např. železná nádoba, a dokonce i řetěz z osmikarátového zlata.
O těchto nálezech samozřejmě se v evolucionistických příručkách nedovíme, jsou pečlivě utajovány, jak dokládají dva američtí vědci M. A.
Cremo a R. L Thompson ve své objemné knize o téměř tisíci stranách -“Forbidden Archeologie“ - Zakázaná archeologie, ve které sestavují velmi obsažný soupis těchto utajovaných nálezů, svědčících o tom, že člověk žil na Zemi dávno předtím, než „evoluce“ zformovala savce a primáty. Žil zde prostě odjakživa, sám sobě nejstarší předek.
Omlazený neandrtálec
V minulém čísle jsme ukázali, že Země je planetou velmi mladou a že její geologické stáří se nemůže počítat na miliardy či miliony, ale jen na tisíce let.
A tak samozřejmě člověk nemůže být starší než Země, na které žije, a tedy i jeho stáří se může počítat jen na tisíce let. Překvapivý důkaz nám o tom podávají, byť proti své vůli, samotní evolucionisté, a to tentokráte genetici.
Po velkých úspěších „genetického inženýrství“ u živých organismů začali vědci v osmdesátých letech zkoumat, zda by biochemie nedokázala odhalit stopy genetické struktury i u nálezů jejich tělesných pozůstatků. Tyto pokusy se skutečně podařily a vedly k dalším rozsáhlým výzkumům. Na tomto místě si povšimneme jen jednoho z nich.
V roce 1997 se pustil tým německých vědců do pokusu, zda by se nepodařilo extrahovat vzorek DNA z kosti neandrtálského člověka. Po dlouhém váhání jim berlínské muzeum tento pokus umožnilo. Jednalo se o jeden z nejvíce ceněných a zcela typických nálezů, jehož autentičnost je nepochybná.
Vědeckému týmu se opravdu podařilo vzorek DNA izolovat, rekonstruovat její sekvenci a tu srovnat s analogickými vzorky od současných lidí a vzájemně je porovnat. Na tomto místě si však povšimněme jen oné základní skutečnosti, že se tento pokus vůbec podařil.
Víme, že velkým problémem při takových rozborech je skutečnost, že DNA se v čase špatně uchovává. Po několika letech rychle degraduje, jak to dnes znají kriminalistické laboratoře, používající těchto analýz běžně k identifikaci, a rozbor už není možný. V kostech se DNA uchovává vůbec nejlépe, takže mohly být provedeny rozbory i na mumiích a na prehistorických kostech starých nejvýše několik tisíc let. Hlouběji do minulosti jít nelze, protože stopy po DNA se ztrácejí. Ale z toho plyne velmi závažná věc:
Byla-li totiž analýza DNA možná, znamená to, že neandrtálský člověk nemůže být starý ani 150 tisíc ani 35 tisíc let, což je evolucionisty uznávaná hranice jeho vymizení; z analýzy naopak nevyhnutelně vyplývá, že tento člověk může být stár řádově jen několik tisíc let.
Ale je-li tomu tak, pak už je nejvyšší čas, abychom přestali věřit evolucionistickým pohádkám.
- fp -
