Noemova Archa nalezena
Na tomto místě nebudeme vypisovat dějiny výprav na biblickou horu Ararat spojených s hledáním zbytků Noemovy Archy. Jen bychom zdůraznili, že úspěšná byla už výprava ruské vědecké expedice, vykonaná z popudu samotného cara Mikuláše II. na základě objevů letce Vladimíra Roskovitského z roku 1916. Všechna svědectví, fotodokumentace i vzorky odebrané z Archy se však ztratily za bolševické revoluce. Dnes se lze jen divit, že na Ararat od té doby nebyla podniknuta žádná odborná a profesionálně vybavená expedice, ačkoliv např. na pošetilé výzkumy zaměřené na hledání života ve vesmíru, se ročně utrácejí nesmyslné částky. Tak to museli být amatéři, kteří nakonec tento úkol úspěšně zdolali. K cíli dospěl při své třetí výpravě Francouz Fernand Navarra, který v roce 1956 se svým jedenáctiletým synem Rafaelem se dostal až k samotné Arše a přinesl z ní 1,5 m dlouhý trám jako vzorek. Tento trám byl po jeho návratu zkoumán v laboratořích univerzity v Bordeaux a Lesnickém institutu v Madridu. Bylo zjištěno, že trám pochází z dubu (Quercus pendulata Ehrh.) a jeho stáří bylo odhadnuto přibližně na 5 tisíc let.
Navarra napsal v roce 1956 o dějinách výprav na Ararat knihu, k níž připojil i vlastní deníkové záznamy ze svých čtyř výprav - „L´Arche de Noé retrouvée“ - „Archa Noemova znovunalezená“, opět vydanou v roce 1991 pařížským nakladatelstvím Téqui. Odtud přebíráme několik úryvků z Navarrovy úspěšné třetí výpravy vykonané ilegálně v červnu 1955, kdy se do tehdejší turecké vojenské zóny vypravil se svou ženou a třemi dětmi jakoby na rodinný výlet, ženu s dvěma dětmi ponechal v hotelu v blízkém městě Karakose a na Ararat se vydal sám se svým synem Rafaelem.
VÝSTUP NA ARARAT
Postupovali jsme západní stranou vulkánu směrem k východu, rovnou k vrcholu. Když se začalo stmívat, dosáhli jsme výše 3000 metrů. Pokračovali jsme a ve 22 hodin jsme se utábořili ve výši 3500 metrů.
Hned jak jsme postavili stan, Rafael se zabalil do svého spacího pytle a usnul. Ale já jsem zavřít oči nemohl, byl jsem fascinován podívanou na noční scenérii.
Rafael se probudil ve 4 hodiny ráno. Lehký vánek nám usnadňoval vzestup po stále prudším svahu. V 7 hodin jsme dospěli ke Kopskému jezeru. Snědli jsme kousek sýra a v 8 hodin jsme se dali opět na cestu. Byla stále nebezpečnější. Pod nohama se nám uvolňovaly kusy lávy. V 15 hodin jsme dospěli k polím věčného sněhu, ve výši 4200 metrů.
Nemohli jsme být daleko od ledovce, který byl mým hlavním orientačním bodem. Další cestu jsem však nepoznával. Že by se krajina od mého předchozího - neplodného pokusu s Alaedinem Sehrem tak změnila?
Vystupoval jsem dál, předstíraje velkou sebejistotu, abych neznepokojoval Rafaela. Ale v duchu jsem měl strašlivé obavy. Kdybychom se ztratili, nikdo by nám nepřišel na pomoc. Byli jsme zde ilegálně. O naší výpravě, která měla trvat pět nebo šest dní, věděla jen má žena.
Náhle se zvedl neuvěřitelně prudký vítr. Potřebovali jsme půl hodiny na to, než jsme postoupili o dalších 50 metrů, a konečně se dostali k úpatí onoho ledovce, širokého asi 200 metrů. Vítr ustal, ale začalo sněžit. Překročili jsme ledovec a já se mohl konečně zorientovat.
- Tati, našel jsi?
- Myslím, že ano.
- Že bychom se vyspali? Jsem unavený.
I já jsem byl unaven. V 16,30 jsme postavili na tvrdém sněhu stan. Kolem půlnoci se pozvedla prudká vichřice; načež vypukla bouře, jejíž hrozivé hřmění probudilo Rafaela.
- To je jen bouřka, řekl jsem, abych ho uklidnil. Načež se na nás zřítil náš stan.
Ale tak jak bouře přišla, rychle i odešla. Netrvala ani deset minut.
NÁLEZ ARCHY
5. července v 7,30 ráno jsme konečně stanuli u paty velkého ledovce (kde při předchozí výpravě Navarra identifikoval Archu).
Vrchol Araratu zářil, ale chuchvalce mlhy, válející se po dně přístupového kuloáru, dodávaly místu na ponurosti. Nikdy jsem nepoznal a patrně nepoznám zasmušilejší krajinu. Člověk se tu cítil opuštěn Bohem a lidmi. Hora ledu, která se mi předtím nezdála tak obrovská, stála teď proti mně s celou svou masou vysokou šedesát metrů.
Tuto masu jsme museli překonat, zatěžkáni našimi batohy, do kterých jsme napěchovali všechen náš materiál: provazový žebřík, lana, motyčky, sekyrku, nože se širokým ostřím, skoby, kameru a fotografické aparáty.
Zarazili jsme skoby, přivázali se a opatrně začali vystupovat. Čas od času jsem se zastavil, abych toto bezútěšné okolí filmoval.
Náhle přišla bouřka s krupobitím. Schovali jsme se za ledovou stěnu. Přístřešek velmi nedokonalý: teplota znenadání poklesla o 10 °č, bylo - 24 °C a my jsme byli docela zmrzlí. Z Rafaela, celého zabaleného, jsem viděl jen nos a velké oči, zářící radostí.
- To je konečně opravdová hora, řekl se zadostiučiněním.
Když bouře utichla, bylo nutno vystupovat úplným labyrintem, lemovaným obrovskými trhlinami. K překonání posledních třiceti metrů jsme potřebovali celé dvě hodiny. Vrcholu jsme dosáhli v poledne.
První problém byl vyřešen. Vyvstal druhý: svah z druhé strany byl
ukončen kolmou stěnou, takže jsem neviděl dno; jak prozkoumat tuto nálevku, aniž bychom tam spadli? Řešení našel Rafael:
- Přidrž mě lanem.
Po chvilce váhání jsem souhlasil.
- Tati, popusť lano. Ještě… Ještě trochu.
Popouštěl jsem po něčem.
- Teď tam něco vidím… Ano, loď tam je… támhle. Rozeznávám ji velmi dobře.
Zachvátila mě nespoutaná radost. Ale teď bylo třeba sestoupit dolů - po svahu, přibližně stejně vysokém jako ten, po němž jsme vystoupili nahoru. Ale jak?
Našli jsme puklinu a já jsem se rozhodl, že jí sestoupím dolů pomocí provazového žebříku. Po několika minutách jsem byl dole. Puklina se rozšířila a já se ocitl na jakési terase, lehce se svažující. Když jsem ušel asi třicet metrů, pod ledem jsem rozeznal jakési temné rysy tesařských spojů. To nemohlo být nic jiného než zbytky Archy…
Žel, druhého dne nás zastihla sněhová bouře.
Až 6. července jsem sám sestoupil.
Nejprve jsem musel rozbít zledovatělý povrch plný mořenového prachu. Za půl hodiny jsem vyhloubil díru asi 50 cm2 a hlubokou asi 20 cm. V rozbitém ledu se objevila voda a v ní konec nějakého černého trámu… Nesnil jsem; čeho jsem se ztuhlými prsty dotýkal v ledové vodě, byl kus dřeva, a to ne nějaký kmen stromu, ale opracovaný kus.
Se staženým hrdlem a se slzami v očích jsem poklekl a děkoval Bohu, že mi dopřál, abych uspěl.
Pokoušel jsem se vyprostit celý trám, ale nepodařilo se mi to, i když jsem otvor rozšířil. Trám musel být velmi dlouhý; snad byl dosud připojen k dalším částem lodního trupu. Spokojil jsem se tedy s tím, že jsem vyřízl kus dlouhý asi 1,5 metru. Když jsem ho vyprostil z vody, překvapila mě jeho váha. Na první pohled bylo zřejmé, že je to opracovaný kus. Jeho soudržnost byla pozoruhodná.
Bylo 7 hodin ráno…
1. srpna jsme byli opět nazpět v Bordeaux. Naše cesta trvala 40 dní. Jako Potopa!
Vybral a přeložil -fp-
